MALÝ VELKÝ MUŽ PAVEL PETERA

MALÝ VELKÝ MUŽ PAVEL PETERA

Z rozhovoru s trenérem Peterou se dozvíte mnoho zajímavého o tom, jak celé mistrovství probíhalo, ale také o tom, jak se cestovalo před rokem 1989 za hranice, kdy končívávala liga a proč našemu týmu tolik fandili obyvatelé Pezinku.


Jak probíhala základní skupina ME 1985?
Začali jsme nešťastnou porážkou s Itálií o jediný bod. První zápas je vždy velice důležitý. Prohrát s Itálií o bod by byl docela dobrý výsledek, ale byla to prohra. Pro nás byl klíčový zápas s Izraelem, který jsme zase těsně vyhráli my. Jedním z klíčových hráčů byl Igor Vranijak ze Svitu, který toho na mistrovství moc nenahrál. Použili jsme ho cíleně jako obránce na tehdy nejlepšího hráče Evropy Jamchyho. To byl super střelec a Igor ho skutečně ubránil a to nám pomohlo k těsnému vítězství. Pak ale přišly dvě velmi nepříjemné porážky za sebou. Prohra s Německem se dala trochu tušit, ale s Bulhary jsme neměli co prohrát. Tahle prohra nás dostala dost do kolen. 
Poslední zápas proti Holandsku byl něčím zvláštní. Čím?
Holandsko vedl můj předchůdce u reprezentace ing. Heger. To znamenalo, že naše hráče znal jako svoje boty.  Proto se nám moc šancí nedávalo. Ale na druhou stranu jsme zase znali Láďu a dovedli jsme si představit, o čem ten zápas bude.  My jsme vyhráli obrovským rozdílem. To bylo poprvé, co jsme hráli výborný basket.
Vítězství však nestačilo, že?
Ano. Ještě se muselo čekat se na výsledek Bulharska. Osud k nám byl shovívavý a my jsme se mezi posledních osm dostali. 
Pomohl vám postup ze skupiny?
Posílil nás hodně. Já nemám rád, když se říká, že nás to nakoplo, ale musím uznat, že to tak bylo. Začali jsme si věřit a když jsme se bavili o Jugoslávii, která patřila k velkým favoritům celého mistrovství, byli kluci v klidu. Nikdo se nebál, co budeme dělat s Dalipagičem, Radvanovičem, Petrovičem,…. Veleli tomu mazáci jako Killy (Stanislav Kropilák) a Kamča (Kamil Brabenec).
Co bylo pro vývoj utkání s Jugoslávií klíčové?
Kamil se hecnul, že tady na ME Petroviče ubrání! Mezi námi, Petrovič byl pěkný machýrek a „mistr světa“. Upřímně řečeno, moc se mi to nezdálo, protože Kamil nebyl právě obranný typ hráče. On to ale dokázal a za poločas mu doslova otrávil život a nakonec dal Kamil ještě více bodů než Petrovič. V tomto utkání se dařilo i pivotům, kteří se prosazovali přes Radvanoviče. Výborný zápas zahrál Skála i Kropilák. Postup byl obrovský šok. Čosič, který trénoval Jugoslávii dlouho po zápase nevěřícně civěl na výsledek zápasu. My jsme tím Jugoslávcům zasadili těžkou ránu, ze které se už nevzpamatovali. 
Jaké bylo další pokračování?
Se Španělskem to byl parádní basket. Španělé na rozdíl od Italů opravdu chtěli hrát. Zápas byl výborný. V posledních sekundách dával trojku Rajniak a ta rozhodla. Finále bylo v podstatě jen z povinnosti. V prvním poločase jsme drželi krok, ale pak se rozdíl dostal nad deset bodů, a tak jsme se rozhodli, poslat na palubovku všechny hráče, aby si atmosféru finále mistrovství Evropy užili opravdu všichni.
Který zápas vás dostal do varu více?
Na to je velice těžké odpovědět. Zápas s Jugoslávií nás dostal do takové euforie, že v utkání se Španělskem jsme hráli opravdu skvěle. Takže semifinálový zápas byl z tohoto hlediska lepší, ale nebýt vítězství ve čtvrtfinále, tak bychom se do dalších bojů nedostali.
Jací byli hráči?
Na úvod říkám, že tým tvořil kolektiv! Ale družstvo by se dalo rozdělit na dvě skupiny. První byla skupina třicátníků Havlík, Rajniak, Skála, Kropilák a Brabenec. Na pomezí byli Böhm a Žuffa. A pak tu byla skupina „bažantů“, kteří buď zažívali premiéru nebo toho zatím moc neodehráli. Důležité bylo, že vždycky všichni chtěli za Československo hrát. Oni účasti v reprezentaci hodně věnovali jak v tréninku, tak potom na hřišti. Měli jsme mezi sebou dobrý vztah. Věděl jsem, že jdou někdy do hospody na pivo, ale věřil jsem tomu, že nebudou opíjet. Nevzpomínám si, že by toho někdo zneužil. 
Jak jsme říkali na začátku byl to zatím poslední úspěch našeho basketbalu v Evropě. Může Nymburk účastí v evropských pohárech něčemu pomoci?
Za právem účasti Nymburka v Eurocupu nejsou jen peníze, jak to někdo vidí, ale velké množství usilovné práce. Je to určitě impuls pro celý basketbal a měl by se projevit. Nymburk ukazuje, že to lze dokázat. Nelakujme si svět na růžovo, že by v Čechách do několika let bylo více takových týmů. Ovšem podívejte se i na medializaci basketbalu. Před pěti lety se basketbal v televizi neviděl, dneska to je i vícekrát do týdne.

Hráči o vás říkali, že jste byl vynikající manažer a sehnal jste jim kvalitně obsazené turnaje. Jak jste to dělal, vždyť to byla doba před rokem 1989?
Nebylo to jednoduché z hlediska finančního zajištění. Třeba letenky byl obrovský problém. Nebylo možné si koupit letenku s Air France nebo Swissair, protože jsme neměli devizy. Létalo se jen s ČSA. Pokud tam ale letadlo ČSA neletělo nebo letělo dlouho, musel nějaký místopředseda podepsat devizový úvěr. Díky dobrému postavení v ČSTV se nám podařilo finance vždycky nějak zajistit. Pozitivní bylo, že náš basketbal měl v Evropě dobré jméno. To znamenalo, že reprezentace ostatních zemí s námi chtěli hrát. Navíc věděli, že nás pořídí relativně levně a že klidně přijedeme na tři turnaje v Itálii za sebou a budeme rádi, že tam jsme. Italové zase dali dohromady kvalitně obsazené turnaje a tím pádem jsme se třeba mohli porovnat s americkými univerzitními týmy nebo Rusy. To samé bylo se Španěly. Povinně jsme jezdili do Litvy, kde býval jeden velký turnaj. Také jsme museli jezdit do Sovětského svazu. Ti se také nechtěli nechat zahanbit a pozvali kvalitní týmy. Třešinkou na dortu byly zápasy ve Spojených státech. O tom si tehdá mohlo nejednomu kolektivnímu sportu nechat jen zdát. Když v USA odehrajete za dvacet dní 12 zápasů s universitními týmy, nemůžete dostat lepší školu. Také jsme s basketem navštívili Japonsko, Jižní Ameriku i Austrálii. Všude jsme se potkávali s odlišnými způsoby hry. Proto byli hráči adaptabilní a dokázali si rychle zvyknout na různé herní styly. V tom byla právě síla našeho týmu. Současný trenér reprezentačního výběru odehraje za rok 10 přípravných zápasů, my jsme odehráli třicet nebo čtyřicet.
Pomáhalo reprezentaci i to, že bylo na přípravu více času?
Jasně. Já jsem rozhodl, že liga musí skončit v dubnu a přestože se to ligovým klubům moc nelíbilo, stalo se. Dokonce v jednom ročníku, kdy se hrála olympijská kvalifikace se skončilo už ve třech čtvrtinách února. Z tohoto pohledu byl Svaz generál, který dbal na to, aby na přípravu bylo 6-8 týdnů společné přípravy. Také bylo volno během Vánoc, kdy se nehrálo od poloviny prosince do poloviny ledna.  Pak se reprezentace mohla účastnit různých vánočních turnajů třeba v Madridu nebo Barceloně.
Jak teď posunout basketbal na podobnou úroveň jako v osmdesátých letech?
Těch podmínek je více. Kromě problémů s mládeží se v současné době málo komunikuje s trenéry. Jako reprezentační trenér jsem měl možnost navštívit na týden třeba střediska vrcholového sportu. Sledoval jsem trenéry, mluvil jsem s nimi, vyjasnili jsme si různé názory. To všechno přispívalo ke kultivaci tréninkového procesu. Trénink a vzdělanost trenérů je jedním z klíčových momentů dalšího růstu. Také si myslím, že hráči jsou dnes přepláceni. Nemyslím ve vztahu k Evropě, ale za málo muziky mají poměrně hodně peněz. Kdo se s tím nespokojil a chtěl více, dokázal na sobě pracovat a posunul se dál. Jenže takoví hráči se dají spočítat na prstech obou rukou. Ti ostatní jsou spokojeni s tím, co mají a nic je nežene dopředu.
Vzpomínáte na nějaký nevšední zážitek z ME ve Stuttgartu?
Ano. Třeba ve Stuttgartu se hrálo na cyklistickém velodromu. Kolem hřiště seděli nějací ti papaláši a novináři, pak byl ovál a teprve za nimi tribuny. Také si vzpomínám, jak jsem poprvé v životě seděl v Audi Quattro. Každý mančaft měl totiž přiděleno osobní auto s řidičem, které mohl trenér nebo asistenti využít třeba k tomu, aby se zajel podívat na jiný zápas nebo aby se mohl vrátit po tiskové konferenci později než autobus s hráči. A ještě jedna věc mi utkvěla v paměti. Po finále se k nám nějakým nevysvětlitelným způsobem dostali do naší šatny fanoušci z Pezinoku a přinesli plnou tašku spišské borovičky, špeku a klobásek, abychom mohli oslavit stříbrnou medaili.
V Pezinku vám fandilo tolik lidí?
My jsme měli často přípravné kempy ve Slunečním údolí nad Bratislavou. Hodně přípravných zápasů jsme odehráli právě v Pezinku, a proto jsme tam měli hodně příznivců. Cítili jsme se tam jako doma.

 

Pokračujte dále:

úvodní povídání o ME85 Stuttgart zde

rozhovory s Stano Kropilákem, Kamilem Brabencem a Jiřím Okáčem zde 

 
vloženo: 07.12.2008 00:00 / přečteno: 9798x
 
« Zpět

11.12.2018    18:30hNejbližší zápas

ČEZ Basketball NymburkJDA Dijon Basket
SoupeřJDA Dijon Basket
Kde hrajemeSportovní centrum Nymburk
DružstvoA tým
SoutěžBasketball Champions League
Více informacíTermínová listina

Kalendář

DOMAVENKUAKCE
PoÚtStČtSoNe
     12
345 67 89
10 11121314 1516
1718 1920212223
2425262728 2930
31      
SPONZOŘI Facebook
ČEZ
STARLIFE
J&T BANKA
GEOSAN THETA
EPL COND
Velišek  - Podpěra
ADIDAS
LION SPORT
AUTOSALON LOUDA
CAR 4 WAY
Dr. MAX
Renomia
Zepris
VIS
Město Nymburk
Elektro Kutílek
Datonet
DP ComTel
Špára STK
Nota Bene
FALDO
Louda Reality
Crystal Bohemia
Wobenzym
Louda Alform
Inkospor
Barton
Jimsoft s.r.o.
C.L.P.A.
CASIA TOUR
hala
XXL
Hyundai
Molten
Česká televize
Kooperativa
AGEL
Pivovary Lobkowitz
ONDRÁŠOVKA
Redside
VALBEK
© 2010 - Copyright by ČEZ Basketbal Nymburk a.s. All rights reserved.