Úspěch. To slovo zkrátka patří k jeho jménu. Miroslav Jansta je prezidentem úspěšného basketbalového klubu, spolumajitelem úspěšné advokátní kanceláře a podle mnohých i úspěšným lobbistou a šedou eminencí politické scény. A také je člověkem, kterého týdeník Sedmička představuje ve čtvrtém díle seriálu Sedm osobností Polabí.

Dlouho jsem basket sám hrával. K vedení klubu jsem se nachomýtl víceméně náhodou. V roce 1995 jsem potkal Slávka Sýkoru, mého třídního učitele na gymnáziu, který byl zároveň mým spoluhráčem. Vyprávěl mi, že se snaží budovat v Nymburce mládež, ale že naráží na zásadní věc, a to jsou peníze. Neměli ani na dresy. Já už v té době měl tři roky advokátní kancelář a docela se mi dařilo, tak jsem začal přispívat. Zprvu desetitisíci, poté statisíci korun. A když někam dám peníze, tak to chci vidět. Začal jsem se o to zajímat do hloubky. Šlo nám to, měli jsme výsledky, a tak mě bafuňaření chytlo.

Ne, to vůbec. Všechno souvisí s podmínkami. V Nymburce je výhoda, že stávající starosta, Ladislav Kutík, drží basketbal nad vodou déle než třicet let, alespoň ten ženský. To on sehnal peníze na stavbu haly, i když jen pro 250 sedících a dalších 250 stojících. Ale měli jsme kde hrát. Po postupu ze třetí ligy do druhé začali chodit lidi. Dobře jsme sestavili tým, uměli jsme vytvořit partu. Tehdy to nebylo o penězích, měli jsme jednoho profesionálního hráče a jednoho trenéra, ostatní byli amatéři, kteří dostávali zaplacené cesťáky a něco málo, aby mohli jít po zápase na pivo.

I po postupu do ligy jsme chtěli pokračovat v podobném duchu. Ale po dvou třech měsících jsme zjistili, že to tak nejde. Že to musíme zprofesionalizovat. Do té doby jsme se o vše starali jen s Vratislavem Šístkem. Nešlo to stíhat. Tak přišli další lidi a vznikla firma. Dnes je Basketball Nymburk akciovou společností.

Nymburk je město sportu. Lidé mají vztah k basketbalu, volejbalu, veslování, k fotbalu, hokeji… Na to, že je nás čtrnáct tisíc, sportuje v Nymburce hodně lidí. Sport je součástí kultury života. Minimálně jezdí každý na bicyklu.

Už pět let přemýšlím o tom, že s tím skončím. Ale nedaří se mi najít někoho na mé místo, a nechci, aby to skončilo. Je to začarovaný kruh. Už jsem unavený, ale také mi klub dělá neskutečnou radost.

Hlavně to, že v evropských pohárech dokážeme porážet mnohem bohatší týmy. Dokazujeme, že ne všechno stojí na penězích. Že záleží i na kvalitě trenéra, na psychice hráčů, na prostředí kolem týmu. Pak se dají porážet kluby s rozpočtem 300 milionů (rozpočet nymburského klubu je 40–50 milionů na sezonu – pozn. aut.).

Před lety s tím začala Opava, pak USK Praha... Ale ti nejlepší sem přicházejí až teď, když hrajeme evropský pohár. Nebojí se sem jít, vědí, že když skončí, tak je prodejný dál. Nymburk už má v Evropě takové jméno, že jsme známí. Jsme nejmenší město ze všech účastníků evropských soutěží.

Samozřejmě mě to mrzí. Ale co se dá dělat. Největší škoda je, že nemáme českého rozehrávače.

No to nevím, protože až budeme hrát, budu mít ještě větší nervy. Odkrví se mi ruce, nohy…

Hlavně by bylo skvělé, kdybychom se dostali do Adriatické ligy. A to je na dobré cestě. Přijely by sem tři euroligové týmy, další čtyři eurocupové. Ta kvalita je vysoká.

Není to pro tak malé město, jakým Nymburk je, příliš velké sousto?

Je. Ale máme dobré sportovní zázemí, bez toho by to nikdy nebylo. Nemáme sice halu, ale hráč má u nás absolutně profesionální podmínky, lepší než v některých velkoklubech.

Snad ne. Ekonomicky by byla hloupost stavět v Nymburce novou halu.

Určitě ho dobře propaguje. Nymburk se stal ve sportu známým městem.

Veškerou podporu. Finanční, organizační, zázemí. A já jsem za to vděčný všem představitelům i lidem z města.